IN FLAMES jsou jako populární román na pokračování. Hlavní hrdinové stejní, prostředí, čas a poměry jen o maličko poskočí dopředu a k tomu pokaždé relativně nová zápletka, vyúsťující v nový a stejně šťastný konec jako všechny ostatní před ním. V porovnání s tím, jak lze (za jistých, složitě definovatelných okolností) v jiných románech objevit netušený rozměr a poskytnout čtenáři neobyčejný zážitek, to sice není nic závratného, ale čtenář má alespoň definitivní jistotu toho, že se dobře pobaví, aniž by si mohl připadat ošizený. Což jest ostatně notoricky známou skutečností, kterou ovšem není na škodu si čas od času připomenout. Stejně jako se čas od času připomínají i samotní IN FLAMES a pokaždé zároveň nenápadně zdůrazňují, že stále mají  něco z těch kovaných mistrů cechu smrtelně melodického, za jaké byli od samého počátku považováni. Nejinak tomu je i v případě „Come Clarity“, nejčerstvějšího odlitku z ocelářské výhně dalekého severu, jež si kdysi dávno mohla z fleku patentovat schopnost zmrazit posluchače na místě jedním jediným nesmrtelným riffem.

Pravda, nesmrtelnost už dávno zmizela v nenávratnu, ale není toho zrovna málo, co nám po ní zůstalo. Přepevný dvojblok kytarové údernosti, vonící po thrash - death metalové neučesanosti a orámovaný naoko nekonečným proudem nových a nových melodií, nezaměnitelně syrový někdy zpěv a někdy nezpěv Anderse Fridéna a z toho všeho plynoucí charisma hodné kladného hrdiny akčního thrilleru. Jinými slovy, zbraně které IN FLAMES vždy padly do rukou jako ulité a se kterými pro ně není problém kdykoliv zaútočit znovu. Ještě aby také ne. Pokud se týče nějakého stylového škorpení, myslím, že protentokráte kapela nijak výrazně nehazardovala a soustředila se na to, aby výsledný efekt plně odpovídal jejímu známému zaměření a především aby byl co nejdůraznější a nejpřesvědčivější. Nebrat si servítky, vysypat z rukávu dostatek surového riffového materiálu, proložit jej výraznými melodickými prvky, poskládat to všechno dohromady do akorátních stopáží (jak jednotlivých skladeb, tak i celého alba) a servírovat s chladně nebezpečným úsměvem toho, kdo si je zatraceně jistý sám sebou. Přesně tak jako třeba právě ve zbrusu novém díle čtivé románové série. A nám nezbývá než si v něm zalistovat a kochat se nad tím, jak se ty hudební obrázky s každým dalším poslechem pěkně vybarvují. „Take This Life“ a „Versus Terminus“ v drsné pohlazení rozbrušovačkou, při němž zbude čas i na hlasitou rezignaci v refrénu, „Reflect The Storm“ a „Pacing Deaths Trail“ v rozmanitou malířskou paletu, vykreslující s odstíny mrazu nevídané obrazce a výjevy, či třeba „Dead End“ ve vzletný pěvecký duet krásky a zvířete (to když se k Fridénovi přidává sympatický vokál hostující Lisy Miskovské). Nejpoutavější chvíle ovšem přicházejí v „Crawl Through Knives“ (jak se celé album mělo jmenovat původně), jejíž fantastický refrén zní jako ozvěna nejslavnějších dnů minulosti. Tolik snad jen k některým z těch nejzásadnějším okamžikům alba, vystihujícím ještě blíže jeho pravý a lehce srozumitelný charakter, i když nepopírám, že navzdory tomu (vzácně) přijdou i chvíle, které připomenou pouhopouhou rutinu (klasicky tesaný riff v „Scream“).

Zápletku jsme tudíž hravě rozluštili, hlavní hrdinové (byť neznatelně zestárli), nám byli znovu sympatičtí a především to všechno znovu dobře dopadlo. Zaplaťpánbůh. Třebaže se definitivně uzavřela i poslední kapitola (mimochodem závěrečné outro „Your Bedtime Story Is Scaring Everyone“ se také povedlo výtečně), osobně „Come Clarity“ neodložím nijak hluboko a daleko, protože ho ještě nějaký čas budu potřebovat mít pěkně po ruce. A až i ten „nějaký“ čas uplyne, počítám, že mi to stejně nedá, a pustím se do něj znovu. Jako do pořádného románu, i když „jen“ na pokračování.